Kýšmontě a my

Pro případ, že bychom se zbláznili úplně a rozhodli se proměnit dovolenou v "dovolenou" jsme se s Kýšou vydali na magistrát pro jeho první občanku. Paní úřednici jsme zcela jistě způsobili noční můry do nocí budoucích... Nebudu vás unavovat klasikou, jak někam letím na poslední chvíli (o pět minut dýl), všechno mi padá (kabelka a veškerý obsah) a v kanceláři magistrátu kácím co můžu (sebe), natož abych vyjmenovávala, co jsem měla mít s sebou a samozřejmě nemám (naštěstí jsem nezapomněla Kryštofa). Kýša usazen, paní zahřívá foťák (nebo co to dělá). A pak to začne. Úřednice: Tak ho můzete rozesmát. Já:?????????? Ú: No ať se na té fotce směje. Já: No jo, ale on se před neznámým člověkem smát nebude. Ú: To mi neříkejte, všechny děti se smějou. Já: Naše taky, ale ne na povel... Ú: Mám hračky, zkusíme to... Vytahuje hračky a zběsile mává před Kryštofem. On se usměje, ale foťák má zpoždění. Úřednice mi ukazuje fotku, na níž vypadá Kýša jako fakt hodně nasranej. Já: N

...hlavně teda Kýša. Od chvil, kdy na ně pokřikoval a občas je pohladil nebo nakrmil přes plot uplynul nějaký čas. A tak jak dítě roste, tak se samozřejmě i zvyšují jeho nároky. Aktuálně nejoblíbenější jsou jednoznačně kočky. Bohužel je nedokáže efektivně chytat, tak to prostě odnáším já. Ono takovému MAMIIIIII ČIČIIIIIIIIIII CHYTIIIIIIIT se prostě nedá odolat. A to vše jen proto, aby jí pohladil očička... Se Zenem, což je našich kokr, zase nejradši jí, hezky pěkně jednou já, jednou ty. Nevím, co mu na těch granulích chutná, ale alespoň se učí rozdělit se o to, co má někdo jiný. Minulý týden zjistil, že existuje něco tak odporného, jako pavouk. A navíc po mně zdědil přesvědčení, že každý pavouk u sebe nosí nůž a představuje ohrožení života. Jeho PAVOU BOJIIII je víc než jasné. Nedávno měl svátek a dostal krásnou knížku s okénky, kde se schovávají zvířátka. To, že je pod jedním z nich pavouk jsem zjistila díky mohutnému škrcení, které po otočení následovalo. Nevím, jestli u dětí