Kýšmontě a my

Určitě to znáte... Chcete JENOM CHVILKU na to, abyste zavolali kámošce, babičce (aniž by do telefonu z vašich úst znělo NESTRKEJ TO DO PUSY, NEOPÍREJ SE O TO SKLO, NESTAHUJ SI TY PONOŽKY), chcete JENOM CHVILKU, abyste dopsali status na fb, dočetli si ten zajímavý článek (který mimochodem máte rozečtený už 3 dny). Taková chvilka s dítětem dostává úplně nový rozměr, musíte se na ní totiž připravit! Tak za prvné - je potřeba toho raracha náležitě zabavit. Možností má každá máma určitě několik, u nás většinou funguje jídlo. Keksík, kukuřičná křupka nebo podobný vynález mi dá cca 2 minuty. Určitě si teda nic nepřečtete, protože stále jedním okem šilháte, jestli se nedusí nebo nerozmatlává rozmočenou křupku po zdi. To mi připomíná, že se musím stavit na očním a tu šilhavost začít korigovat. Hračky taky fungují - zejména, když se jedná o mobil, ovladač k televizi, časopis nebo něco podobného. Důležité je, aby to bylo něco, co může rozbít/sníst/roztrhat a bude to opravdu škoda.

Musím konstatovat, že komunikace s čtrnáctiměsíčním dítětem je fuška. Pokud víte o nějakých kurzech, které mi s tím pomůžou, dejte mi prosím info… Kýšmont má několik komunikačních prvků. Je u nich bohužel problém, že můžou znamenat několik věcí. Zkušenost velí, že znamenají většinou všechno najednou! BABABA – používá to pořád. Když vidí psa, když vidí babičku, když je posranej a v mnohých dalších situacích. Můžete si vybrat, ale garantuju vám, že většinou se posere z toho, jak si babička hraje se psem…. TATATA – tak to je jasnej táta! Bohužel to vykřikuje zásadně v jeho nepřítomnosti a na odpověď „Táta je v práci.“ reaguje obligátním BABABA, což znamená, že… viz výše. DEDEDE – děda. Děda je trochu závislej na počítači, takže DEDEDE je vždycky, když u dědy svítí stolní lampa. Svůj pokřik doprovází brutálním bušením na dveře, až dědovi rupnou nervy a vezme ho na muziku (pouští mu rockové pecky na youtube). Dělá si srandu, že je jako Sheldon Cooper – ťuk ťuk ťuk – dědo - ťuk

Kýšmontě a my: Škatule : Osobně jsem se nikdy do žádné škatulky neřadila. Ano, byla doba, kdy jsem chodila výhradně v černé, případně poslouchala konkrétní typ hudby...

Osobně jsem se nikdy do žádné škatulky neřadila. Ano, byla doba, kdy jsem chodila výhradně v černé, případně poslouchala konkrétní typ hudby, ale nikdy jsem o sobě neřekla, že patřím k těm nebo těm. Teď ale cítím, že jsem na pokraji... Poprvé jsem se s tím setkala v těhotenství. Tak nějak přirozeně mě to táhlo na portály, kde se shlukují podobně postižené ženy - tedy těhotné, případně mající děti. A zhruba v té době jsem zjistila, že se dobrovolně škatulkují. Tak například zkuste tipnout, kdo jsou bydlenky. Dám vám 2 možnosti - buď jsou to manželky od šneků, co nosí svůj domek stále na zádech, nebo jsou to ženy, které věnují veškerý svůj volný čas zkrášlování svého obydlí. Druhá možnost je správná... Za další skupiny, kam se skutečně někdo dobrovolně řadí, můžu vyjmenovat tvořilky, snažilky, nosnice (o tomto tématu někdy příště). Většinou je jasné, co název vyjadřuje, ale někdy se teda musím fakt hluboce zamyslet! Tím ovšem nechci ženy ve skupinách nijak shodit. Naopak! Z části to

Uklidním vás hned na začátku, přísahám, nepůjde o kojení! Naši sousedi mají totiž opravdivé kozy, co mají rohy a mečí. Každý den se na ně chodíme s Kýšou dívat. Já už se naučila i obstojně mečet. Dokonce tak dobře, že občas když mečím, abych je vylákala z chlívku, tak sousedka křikne z okna „Lizina, drž hubu!“ Asi mi ale rozumí, protože vylezou a začnou se předvádět. Občas se trkají, což Kýšovi připadá prima. Někdy naráží do stromu (nevím proč, ale tvrdím mu, že si brousí rohy), což je ještě větší zábava. Nejvíc komické však je, když mu sežerou rukavici. To se smějí Kýša, Lizina i ta druhá koza. Já nikoli. To už bude třetí lichá. Nedávno jsme byli s mužem na pivu a já říkám našemu kozímu sousedovi „Teda sousede, ty vaše kozy jsou pěkně vyčůraný. Dneska chcalo a obě byly zalezlé v chlívku. Já tam mečím jak debil, jedna vystrčí hlavu, chvíli kouká, cosi zamečí a zaleze. Děs!“ „A rohlík si měla?“ No, neměla… Holt jim není dost dobrý, když se naučíte jejich jazyk. A zadarmo

Naším novým báječným dobrodružstvím je (téměř) každodenní procházka po svých (Kryštofových). A když vidím, jak se na všechny ty věci venku tváří říkám si, že jsme mu dali příhodné jméno. Takhle nějak podle mě koukal Kolumbus, když vrazil do amerických břehů…. Kaluže – je to celkem velké, hluboké a vzhledem k stavu silnice u nás na dědině je toho na každém metru spousta… Ano, správně, jsou to kaluže. Sice už chodí celkem jistě, ale přeci jen vás rozhodí, když si myslíte, že je to zem a prošlápnete si, že jo…. Na druhou stranu má moc rád vodu, takže to, že ji má i uvnitř holínek vlastně až tak nevadí. Hnůj – i hnoje je u nás na cestách celkem dost. Tvoří krásné kopečky a spolu s kalužemi zakládá na super tankodrom. Už ovšem není super, když se vám dítě vycáká v kaluži a následně hrcne do hnoje. Nabízí se takový tip hádanek, na které může být milion odpovědí – je to vlhké a smrdí to, co je to? Jo, vaše dítě. Psi – každý pes je teď BABABA (vlastně všechno je teď hlavně BABABA, a