Kýšmontě a my

Mamiiiii? Ano? Tama! Ano, je tma, protože je pět ráno. Spinkej! Pinkaaat! Ano, spinkej ještě. O tři minuty později.... Mamiiii? Ano Kryštůfku? Mio? Ty bys chtěl mlíčko? Jojo, to jo, to jo! Tak hezky hajej, já ti ho udělám. Celou dobu, co dělám mlíko přemýšlím o tom, kolik rohypnolu asi může rok a třičtvrtě staré dítě. Nakonec stejně nenajdu struhadlo, abych ho nastrouhala do lahve, takže zase bude jenom mlíko. Tak na, tady máš mlíčko. Díky! Nemáš zač a až ho vypiješ, tak ještě můžeš spinkat. Hmmmm.... Chvíle na modlení. Pane Bože, ať to vyjde! Následně mě zasáhne letící láhev a čekám, až se ozve... ... mamiiiii? Tak to nevyšlo. Do hajzlu.... Ano Kryštůfku? Tatoyyy? Traktory ještě spinkají. Následuje výčet všech dopravních prostředků, zvířat a členů rodiny (ano, v tomto pořadí) a ujištění, že všichni ještě spinkají. Mamiiii? No co, 5:25 je v pohodě. Kdo by chtěl taky spát třeba do sedmi, že jo....

Taky máte někdy takovou krásnou představu, co s dítětem budete všechno dělat a jak to bude super? A když na to dojde, jste vzdáleni své vizi asi jako dvě vlaková nádraží v Rusku? Já teda jo... A to jsem pro letošní podzim měla hned tři! Chtěla jsem (opravdu MOC jsem chtěla) sbírat s Kýšou kaštany a dělat z nich zvířátka. V mé hlavě to vypadalo asi tak: seděli jsem v trávě, krásně hřálo podzimní sluníčko, já do kaštanů dělala díry, Kýša do nich dával špejle a pak jsme dělali panáčky, zvířátka a další hovadiny. Realita? Po hodinové procházce k 200 metrů vzdáleným kaštanům je sbírám sama, protože v baráku naproti mají zaparkovaný traktor (který tam jen tak stojí, já konverzuju, hýbu se a dokonce umím i nějaký básničky, ale smůla!). Začne chcát. Za vydatného řevu se schováváme do domečku na dětském hřišti, odkud je NAŠTĚSTÍ na ten traktor vidět. Přestává chcát. Dosbírám si kaštany (ano, přesně v téhle chvíli už jsem to vzdala) a za další vlny vydatného řevu jdeme domů. Vzhledem k tomu,