Hurá do školky!
Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....
Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.
5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.
Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!
Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.
Ráno se kupodivu budím v docela dobrém rozpoložení. Pak teda vidím tu velikou tašku a sbalený batůžek, tak to na mě trochu jde, ale Lukyn mě drží! Vysvětluju Kýšovi (spíš teda sobě), že jedeme do tý školky, co jsme tam chodili. Že dneska už tam bude s dětma sám. Že bude jako Timmy, co si ve školce hezky hraje s ostatníma. Začínám nabírat, ale stále se držím. Celou cestu nemluvím, abych neřvala.
Přijdeme do šatny, vyjde paní učitelka, Kýša ji bere za ruku a jde si do třídy hrát. COŽEEEEEE??!!!???? TO MI JAKO NEDÁ PUSU? ANI NEZAMÁVÁ? Jako vážně? Po těch letech? Ty vole, vždyť já ho kojila!!!! Vidím pobavený výraz mého muže a poslední co slyším je, že klidně můžu brečet. Pak jsem upadla do kómatu.
Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.
5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.
Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!
Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.
Ráno se kupodivu budím v docela dobrém rozpoložení. Pak teda vidím tu velikou tašku a sbalený batůžek, tak to na mě trochu jde, ale Lukyn mě drží! Vysvětluju Kýšovi (spíš teda sobě), že jedeme do tý školky, co jsme tam chodili. Že dneska už tam bude s dětma sám. Že bude jako Timmy, co si ve školce hezky hraje s ostatníma. Začínám nabírat, ale stále se držím. Celou cestu nemluvím, abych neřvala.
Přijdeme do šatny, vyjde paní učitelka, Kýša ji bere za ruku a jde si do třídy hrát. COŽEEEEEE??!!!???? TO MI JAKO NEDÁ PUSU? ANI NEZAMÁVÁ? Jako vážně? Po těch letech? Ty vole, vždyť já ho kojila!!!! Vidím pobavený výraz mého muže a poslední co slyším je, že klidně můžu brečet. Pak jsem upadla do kómatu.
Komentáře
Okomentovat