Chodíme, chodíme

Naším novým báječným dobrodružstvím je (téměř) každodenní procházka po svých (Kryštofových). A když vidím, jak se na všechny ty věci venku tváří říkám si, že jsme mu dali příhodné jméno. Takhle nějak podle mě koukal Kolumbus, když vrazil do amerických břehů….

Kaluže – je to celkem velké, hluboké a vzhledem k stavu silnice u nás na dědině je toho na každém metru spousta… Ano, správně, jsou to kaluže. Sice už chodí celkem jistě, ale přeci jen vás rozhodí, když si myslíte, že je to zem a prošlápnete si, že jo…. Na druhou stranu má moc rád vodu, takže to, že ji má i uvnitř holínek vlastně až tak nevadí.
Hnůj – i hnoje je u nás na cestách celkem dost. Tvoří krásné kopečky a spolu s kalužemi zakládá na super tankodrom. Už ovšem není super, když se vám dítě vycáká v kaluži a následně hrcne do hnoje. Nabízí se takový tip hádanek, na které může být milion odpovědí – je to vlhké a smrdí to, co je to? Jo, vaše dítě.

Psi – každý pes je teď BABABA (vlastně všechno je teď hlavně BABABA, ale myslím, že to psům to skutečně patří). A protože každý soused má psa, musíme všude minimálně 5 minut stát a koukat, jak se pes může zjevit, když vidí škodiče před vraty. Je dobře, že se sem nikdo nový nestěhuje. Kdyby nás totiž neznal, viděl by za plotem samozřejmě jen mě (a to by musel mít nízký plot) a patrně by si myslel, že jsem utekla z psychiatrické léčebny, jinak by si totiž to, že mu 5 minut čumím na dvorek vysvětlit nedokázal.

Kočky – vrcholem procházky jsou 3 roztomilá koťátka u obchodu. Samozřejmě jsou taky BABABA (vysvětlovat, že jsou čičičiči nebo dokonce mňau už jsem vzdala). Roztomilá jsou do chvíle, než ke Kýšmontovi naběhnou ve snaze ho okouzlit a nalákat. Naše dítě za nimi pak běží k popelnicím. A protože se mu ty k***y (kočky) schovají pod ní tak nezbývá, než si pro ně dolézt. Ale mě už to nerozhodí… Stejně už je od hnoje!


Taková procházka nám zabere zhruba hodinu času a oba nás unaví. Kryštofa hlavně fyzicky, u mě je to jiné cestou tam a zpět. Cestou tam jsem unavená psychicky, cestou zpátky fyzicky. Musím totiž v levé ruce nést odrážedlo, které jsme z nepochopitelných důvodů vzali s sebou a pod druhou rukou svírám zmítající se, vlhké a smradlavé dítě, které řve jako tur. A to jsem ještě nenapsala, že od domu máme obchod asi 150 metrů.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chci vidět kozy!

Uklidním vás hned na začátku, přísahám, nepůjde o kojení! Naši sousedi mají totiž opravdivé kozy, co mají rohy a mečí. Každý den se na ně chodíme s Kýšou dívat. Já už se naučila i obstojně mečet. Dokonce tak dobře, že občas když mečím, abych je vylákala z chlívku, tak sousedka křikne z okna „Lizina, drž hubu!“ Asi mi ale rozumí, protože vylezou a začnou se předvádět. Občas se trkají, což Kýšovi připadá prima. Někdy naráží do stromu (nevím proč, ale tvrdím mu, že si brousí rohy), což je ještě větší zábava. Nejvíc komické však je, když mu sežerou rukavici. To se smějí Kýša, Lizina i ta druhá koza. Já nikoli. To už bude třetí lichá. Nedávno jsme byli s mužem na pivu a já říkám našemu kozímu sousedovi „Teda sousede, ty vaše kozy jsou pěkně vyčůraný. Dneska chcalo a obě byly zalezlé v chlívku. Já tam mečím jak debil, jedna vystrčí hlavu, chvíli kouká, cosi zamečí a zaleze. Děs!“ „A rohlík si měla?“ No, neměla… Holt jim není dost dobrý, když se naučíte...
Další informace

První Vánoce

Vánoce s dítětem skutečně dostanou úplně nový rozměr! A ten začíná už mnoho dní, před Štědrým dnem.... Samozřejmě z vyprávění vím, jak to s dětmi o Vánocích je. "Pomáhají" při pečení cukroví, tahají za stromek, až spadne a začne hořet, nezajímají je dárky, ale papír a krabice a tak dále, a tak dál... Musím uznat, že nás Kýša překvapil.... Babička už si umyla okna. Debata na téma, jestli to má cenu, když je přes ně ještě vidět, případně že se přes ně dají stáhnout žaluzie samozřejmě nemá cenu. A tak máme čistá okna. Asi tak 20 minut. Oblíbená zábava našeho potomka totiž je stát na parapetu (samozřejmě pod ohledem dospělé osoby) a koukat z okna. A přitom ta okna lízat a patlat rukama (nejlépe od kukuřičných křupek, které zatvrdnou a je nutné je odsekat majzlíkem). No řekni babi, mělo to cenu??? Myslím, že na to, aby mi náš jedenáctiměsíční pomáhal péct cukroví, je ještě brzy. Pravděpodobně by si slepil střeva tunou těsta a zažil by první rumovou opici. Takže si hraje n...
Další informace

QUIET BOOK

Tak jsem se do toho dala. Já šiju! Jako fakt! Stříhám, obšívám, zažehluju, šiju a takový ty kravinky kolem... Ale musím vám říct, že to jde dost pomalu, protože se mi do toho pořád někdo sere... ZTRACEČJEHEL - to je dost nebezpečnej skřet. Ztrácí jehly a to nejlépe v jediném koberci, který doma máme. Má sice asi metr čtvereční, ale zato dost dlouhý chlupy. Takže jsem konečně pochopila, jaký to je, hledat jehlu v kupce sena! Jen doufám, že se ze škodiče časem nestane jehelníček. MUCHLONIT - moc zábavnej pán. Zasahuje zhruba každý druhý steh a jeho dobrodiní spočívá v tom, že mi udělá uzel na niti před tím, než ho udělat chci. Dost zdržuje, ale na druhou stranu páchá nejmenší škodu. KŘIVOSTŘIHAČ - nikdy ho nepochopím. Tenhle týpek totiž zaviní to, že i když chci ustřihnout z A4 pruh o šíři A4, tak to nikdy nevyjde. Jeho vina je taky to, že všechny zvířátka vypadají jako postižená, protože mají nesouměrné hlavičky, každou packu jinou a to ani nemluvím o tom, že trpí brutální skolióz...
Další informace